Blog spisovatele aneb Nedělní Šálek Textu

A není to tím, že bych neměl co dělat. A není to tím, že bych se nudil. Stránka vznikla spíš jako reakce na dotazy čtenářů po dočtení knihy: „A co bude dál?“ Zatím správná odpověď zní: „Co já vím?“
I když... něco tuším. Možná pár následujících příspěvků leccos naznačí...

Přeji příjemné počtení. Jo, a nikdo by neměl být zklamaný, že některé povídky jsou na pokračování. Třeba já zklamaný nejsem, ale je pravda, že mám trochu výhodu, jelikož alespoň tuším Co bude dál ;-).

Nové 21. července 2019

Jahoda (část čtvrtá)

„Poslouchal jsem předpověď počasí v rádiu,“ pokračoval Jiří, když viděl, že Jahoda je knedlíkem vyřazen z konverzace.

Pokračovat ve čtení


Nové 14. července 2019

Jahoda (část třetí)

Nady se podíval vzhůru. Naivní pokus o zhodnocení, kolik jim toho ještě schází na vrchol. Bylo vidět maximálně dvacet metrů černé žuly, po které tekly proudy vody. Lano se znovu pohnulo. Možná opravdu Jahoda dává signál, že může lézt. Třeba je na dobrém štandu, pod nějakým převisem, pomyslel si Nady. Nic jiného nedávalo smysl, jelikož v takovém počasí se prostě normálně neleze. No, nic, v nejhorším případě alespoň budeme spolu. Ve dvou se ta děsivá slota snáší určitě lépe.

Pokračovat ve čtení


07. července 2019

Jahoda (část druhá)

„Ten tvůj kámoš se zablokoval při lezení? To je asi nějakej simulant, při lezení se prostě zablokovat nedá, nějak funguje psychika a ta tě podrží ve vypjaté situaci,“ řekl Jahoda, když povolil stisk ruky. Jiřímu se ulevilo.

Pokračovat ve čtení


30. června 2019

Jahoda (část první)

Jahoda (část první)

Výstup

Na přilbu Nadymu dopadly dvě kapky deště. Jako kdyby příroda začala vyprávět nějaký trapný knock-knock vtip. Trochu se lekl a pro jistotu zkontroloval jištění na štandu. Ujistil se, že šroubovací karabina je dotažená a to ho nepatrně uklidnilo. Na hřbet ruky mu dopadla další kapka, respektive pořádný kápanec. Podobný, stejně veliký kápanec dopadl na lišejník kousek od jištění. Při dopadu vytvořil skoro dokonalou mapu České republiky. Po chvíli se vlivem gravitace Česká republika změnila v bývalé Československo. Kápanec ztratil svoji sílu a definitivně se vpil do lišejníku.

Pokračovat ve čtení


16. června 2019

Naboso (závěrečná část)

„To nevím,“ řekla automaticky Suzi. O odpovědi, popravdě, ani nepřemýšlela. Fascinovaně hleděla na majestátní přírodní divadlo a nemohla od něho odtrhnout oči.

„Ať se podíváš kamkoliv, nevidíš jedinou budovu. Žádné lidské dílo.“

Pokračovat ve čtení


09. června 2019

Naboso (7/8)

„Mám pro tebe návrh,“ Elis měl ve tváři zvláštní výraz.

No, konečně! pomyslela si Suzi. „Ano? Poslouchám.“

„Zavedu tě na jedno opravdu krásné meditační místo, a tam tě opustím.“

„Co to je za nesmysl? První část beru, s druhou se jdi vycpat.“

Pokračovat ve čtení


02. června 2019

Naboso (6/8)

„Tak jó,“ řekla trochu přiškrceným hlasem a odkašlala si.

Elis se usmál: „Dobrá volba. Znám pár akupresurních bodů, myslím, že se ti uleví.“ Přesunul se, sedl si do tureckého sedu a položil si její nohy do klína. Opatrně přejel dlaní po ploskách nohou, jako by je čistil.

Pokračovat ve čtení


26. května 2019

Naboso (část pátá)

Přešli louku a zamířili k potoku. Suzi nenesla nic, Elis měl titěrný baťůžek, údajně s vodou, sušenkami a penězi, jak říkal pro případ ztroskotání.

Zpočátku suchá, drsná tráva postupně měkla a byla čím dál tím více podmáčená. Chladila do chodidel a podivně voněla. V Suzi to vyvolalo pocit, že našlapuje do obrovského punčového řezu, jen s tím rozdílem, že neměla lepkavé nohy od falešného punče. Přebrodili potok a vyšli kousek výš k lesu k nevýrazné lesní cestě. U cesty se rozprostírala plantáž lopuchů.

Pokračovat ve čtení


19. května 2019

Naboso (část čtvrtá)

… opět se jí zdálo, jak hrají s Elisem, Gorinem a Leem blues. Jediný zádrhel byl v tom, že když měla začít hrát sólo, zjistila, že na piánu má narovnané haldy papírů a nemůže najít klávesy. Zabořila tedy ruce do lejster a… vytáhla stopky. „Co to tady děláš?“ slyšela, jak se Elis ptá, ale nebyla mu schopná odpovědět. Ve snaze začít hrát, nořila ruce do haldy papírů, ale nenacházela nic jiného, než stopky, stopky, stopky. Prošvihla svůj nástup! Elis přišel až k ní a cloumal jí za rameno. „Co to tady děláš?“ stále opakoval otázku, na kterou neuměla odpovědět. Ještě jeden pokus a… tentokráte z lejster vytáhla telefonní seznam.

Pokračovat ve čtení


12. května 2019

Naboso (část třetí)

Suzi vešla do velína a zjistila, že celý velín se sestává z jednoho stolu, dvou židlí, jednoho konferenčního stolku a asi tuny všelijakých lejster naskládaných na obou stolech a jedné židli.

„Ještě nikdy jsem nebyla ve velíně,“ chtěla udělat zrzkovi radost v tom smyslu, že je to pro ni čest.

„No, velín… tady se moc nevelí. Máme tady jednu kolej, žádnou výhybku, ani žádnou závoru,“ pokrčil rameny zrzek, načež rychle dodal: „ale prodáváme tu lístky.“

Pokračovat ve čtení


05. května 2019

Naboso (část druhá)

Záclona se v tichosti poodhrnula a vykoukla rezatá palice. V Suzi by se krve nedořezal - koukala do tváře zhmotnělého Ludwiga van Beethovena! Měla ráda jazz, rock, ale její krevní skupina byl Beethoven. Kde se tady vyskytl? Tady, uprostřed ničeho?

Pokračovat ve čtení


28. dubna 2019

Naboso (část první)

Naboso (část první)

Světlo reflektoru se Suzi zabodlo do očí tak silně, že je musela na chvíli zavřít. Když je otevřela, ten jediný jasný bod jí připadal jako měsíc nad bažinou. Z bažiny jejím směrem upřeně hledělo několik desítek očí ztichlých žab. Očekávaly koncert. Zavrzala židle v sále a bažinatý močál přebral kontury hlediště, ve kterém seděli jejich spolužáci z maturitního ročníku.

Pokračovat ve čtení


14. dubna 2019

Mečoun (závěrečná část)

„Nebul, Mečoune,“ pronesla silueta. Bylo to mystické. Jak mě mohl neznámý duch oslovit dosud nezveřejněnou přezdívkou?

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ pokračoval neznámý a přisedl si k ohni, čímž se zhmotnil a už vypadal jako normální člověk v klobouku a dlouhém kabátu, který mu sahal až na zem. Ani jsem se nehnul, jen jsem si utřel nos a možná přestal brečet.

Pokračovat ve čtení


07. dubna 2019

Mečoun (část čtvrtá)

Ještěrka měla dlouhé černé vlasy stažené do culíku a vypadala jako zmenšenina paní Jill MacBainové z filmu Tenkrát na západě, kterou jsem měl rád, i když hlavního pistolníka Harmoniku jsem měl radši, páč měl super klobouk.

Pokračovat ve čtení


31. března 2019

Mečoun (část třetí)

Tábor

Na tábor jsem se těšil, ale absence přezdívky mě sžírala. Přeci nemůže být tak těžké něco bezvadného vymyslet. Bylo. Prolistoval jsem encyklopedii zvířat Od agamy po žraloka a zjistil, jak je žalostně málo zvířat vhodných pro přezdívku. Chvíli jsem uvažoval o letuše, jelikož je to nejlepší plachtící savec na světě (což by se mi líbilo), ale letucha je ženského rodu, což jsem striktně odmítal. Ano, dalo by se to pochlapit na letuch, ale to mi připomínalo slovo eunuch, a jelikož jsem už věděl, co to znamená, tak jsem letucha okamžitě zavrhl.

Pokračovat ve čtení


24. března 2019

Mečoun (část druhá)

Druhá schůzka

Následující středu jsem na školní chodbě potkal Pavla a ten mi suše oznámil: „Stavím se zase přesně ve tři,“ a odešel dříve, než jsem mu stačil říct, ať raději nechodí. Fakt se mi s ním už na další schůzku nechtělo. Napadlo mě, že raději půjdu za schůzku (stejně, jako se chodí za školu).

Nakonec, jít za schůzku mi přišlo srabácké a rozhodl jsem se, že těm turistům ještě jednu šanci dám. Údajně se nebude probírat to jejich bodování a budou se hrát nějaké hry venku. To by zase taková úděsná otrava být nemusela. Jen abych zase neusnul, to bych se snad hanbou propadl.

Pokračovat ve čtení


10. března 2019

Mečoun (část první)

Turistický oddíl

Před dvěma roky, když jsem byl ještě malej, mě přihlásil táta do turistického oddílu. Prý: „Měl by ses taky trošku pohnout, seš línej jako veš.“ Máma ho napomenula, že takhle by přede mnou mluvit neměl. Táta se zatvářil kysele a dodal: „Co vím, je to dobrá parta skautů, co jezdí na čundry a pořádají tábory.“ Ušklíbl jsem se, nechtělo se mi ani jezdit na čundry (když jsem viděl čundráky, tak byli vždycky špinaví a smrděli pivem), ani pořádat tábory (nesnáším vstávání na píšťalku a rozcvičky). Ale zkuste v osmi letech odporovat tátovi. To mi vlastně nejde ani teď, když už jsem daleko větší. Před měsícem mi bylo deset, což považuji za úžasný věk. Už je to dvojciferné číslo! Stejně dvojciferné, jako mají naši, dokonce i babička s dědou!

Pokračovat ve čtení

Kontakt

pan@jarazid.cz