Blog spisovatele aneb Nedělní Šálek Textu

A není to tím, že bych neměl co dělat. A není to tím, že bych se nudil. Stránka vznikla spíš jako reakce na dotazy čtenářů po dočtení knihy: „A co bude dál?“ Zatím správná odpověď zní: „Co já vím?“
I když... něco tuším. Možná pár následujících příspěvků leccos naznačí...

Přeji příjemné počtení. Jo, a nikdo by neměl být zklamaný, že některé povídky jsou na pokračování. Třeba já zklamaný nejsem, ale je pravda, že mám trochu výhodu, jelikož alespoň tuším Co bude dál ;-).

Nové 31. května 2020

Odčinění - 12/15

Nemocnice u svatého Ivana

Když brzdil na parkovišti u Nemocnice u svatého Ivana, uvědomil si, že vlastně nezná Miino příjmení. Dokonce si ani nebyl jistý, jestli Mia není třeba umělecké jméno. Možná se jmenuje Marie nebo Amálie.

Vtrhl do hlavního vchodu. Na chvíli se zastavil a zběžně očima přeběhl informační ceduli s názvy jednotlivých oddělení. Zrak se zastavil na Traumatologie JIP . Něco mu říkalo, že to je jeho cíl. Když už věřím na spřízněné duše, proč by nemohla zafungovat intuice?

Pokračovat ve čtení

24. května 2020

Odčinění - 11/15

Číslo

Seděl na gauči, pil čaj a bilancoval posledních pár dní. Bylo to poměrně zdrcující. Asi byl nevěrný a následně ho opustila ženská. Aby to odčinil, koupil kradené zboží (došel k závěru, že nákup Thany od asistenta nebyl křišťálově čistý)… a Alenku tím stejně nezachránil.

Asi mi Alenka nebyla předurčená. Asi to nebyla moje spřízněná duše… Mia! Vždyť jsem se seznámil s Miou! vyskočil.

Pokračovat ve čtení

17. května 2020

Odčinění - 10/15

Zalil čaj a mobil pípl, jakože by mohl začít fungovat. Zapnul ho. Objevila se úvodní stránka, na ní datum a čas. Nevěřícně mobilem zahrkal. Přeci není možné, že bych byl v minulosti pět dní! Odmačkával nepřijaté zprávy. Byly tři. Žádná od Alenky. Zřejmě jsem jí moc nechyběl. Asi je fakt konec. Zvrátil hlavu a udělalo se mu opět nevolno. Netušil co na tom mělo větší podíl – hlava nebo srdce?

Pokračovat ve čtení

10. května 2020

Odčinění - 9/15

Mia se vrátila zpět k Tomovi těsně potom, co dohrála poslední skladba. Výhoda vokalistky je, že nemusí balit žádné bedny, dráty, nástroje.

„Dík, že jsi počkal.“

„Bylo to super. Možná lepší než minule. Vždycky když zpíváš, mám husí kůži, hele,“ natáhl před sebe ruku v krátkém rukávu, „no, trochu už to opadlo, ale měl jsem chlupy v pozoru, jako kdyby mi tam někdo napíchal špendlíky.“

„Kdyby ti tam někdo napíchal špendlíky, možná bys líp zpíval ty,“ prohodila tiše, ale bylo vidět, že ji Tomova reakce těší.

Pokračovat ve čtení

03. května 2020

Odčinění - 8/15

„Nevím… nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ještě ráno bych řekl, že to je blbost. Teď jsem zmatený.“

„Když jsme k sobě seděli zády, neměl jsi pocit, že jsi někdo jiný?“

Pokračovat ve čtení

26. dubna 2020

Odčinění - sedmá část

Spřízněné duše

I na další štaci v předměstském baru zažil Tom elektrizující zážitek, když Mia zpívala Salvation. Jako kdyby mu po zádech běhaly vodoměrky. I s těma jejich malýma mokrýma studenýma nožičkama. Věděl, že i kdyby Mia zpívala sama, měl by husí kůži. I kdyby jen recitovala s dlaněmi obrácenými vzhůru.

Pokračovat ve čtení

19. dubna 2020

Odčinění - šestá část

„Ahoj, jdu pozdravit zpěvačku, co teď odešla z pódia,“ Tom se pokusil nahlédnout přes rameno do šatny. Marně.

„Jednak nevím kterou, a pak… co jsi zač?“

„Rád abych mluvil s tou malou brunetou, co teď zpívala Salvation. Byla skvělá.“

„Písnička nebo Mia?“

Pokračovat ve čtení

12. dubna 2020

Odčinění - pátá část

Současnost slábla a měla čím dál tím menší vliv na minulost. „Myslíš?“ mrkl na servírku. Ta se usmála a přisunula tác s pitím blíže k němu. Poslední záchvěv současnosti ještě vykouzlil na Tomově tváři provinilý úsměv a omluvil se: „Né, díky, dnes nemám chuť.“ Vjem divadla se zmenšil na komorní vysokoškolský klub.

Pokračovat ve čtení

05. dubna 2020

Odčinění - čtvrtá část

Příprava

Toma celou cestu domů hlodalo svědomí. Pilulku profesorovi neukradl, zaplatil, ale i tak cítil, že úplně správně to nebylo. Dostává se do podivného kruhu – aby odčinil jeden prohřešek, začíná páchat další. To jsem měl těch kapslí nakoupit hrst…

Pokračovat ve čtení

29. března 2020

Odčinění - třetí část

„Nemusíte mít strach. Pochopitelně probuzení přes výstupní bod funguje, jakož i asistované procitnutí,“ vysvětloval profesor.

„Jaký je tedy rozdíl?“

„V tom, že pokud minete nebo špatně nadefinujete výstupní bod, což je v podstatě to samé, pak se sám neproberete. Ani tělesné potřeby vás neprobudí. Teoreticky byste mohl i zemřít žízní. Teoreticky, pochopitelně. Tedy, přesněji řečeno, pokusná myš zemře, a ještě se u toho usmívá,“ uchechtl se, jak kdyby ho to samotného pobavilo.

Pokračovat ve čtení

22. března 2020

Odčinění - druhá část

„Pak už to bylo rychlé. Rozdvojil se mi zrak a měl jsem pocit, že všechny svaly se proměnily ve žvejkačku. Takovou tu hnusnou nadýchanou Blbá huba, nebo jak se to jmenuje. No, a pak už se mi to jaksi rozpilo ve fuzzy zážitek. Nějak nejsem schopen rozlišit mezi tím, co se mi zdálo, a skutečností. Matně si vzpomínám, že jsem odcházel s tou pitomou servírkou z baru. A první ostrý vjem byl, že jsem se vedle ní probudil.“

Pokračovat ve čtení

15. března 2020

Odčinění - první část

Odčinění - první část

Dopis

Milý Tome, napsal oslovení a zarazil se. Ještě nikdy nepsal dopis sám sobě. Usmál se. I to ho překvapilo. Už si ani nevzpomněl, kdy se usmál naposledy. Milý Tome…, řekla mu tak někdy Alenka? Úsměv povadl.

Ano, milý Tome, je dobrý začátek. Rozepsal se. Jak kladl jednotlivá slova na papír, cítil úlevu. Papír, nejlepší přítel člověka.

Pokračovat ve čtení

08. března 2020

Literární kritik - závěrečná část

„Ne, tentokrát zdrhat nebudeme…, Marie,“ spiklenecky jsem na Yvu mrkl.

„Souhlasím, dnes mám na to blbé boty, Karle,“ usmála se. Všiml jsem si, že její oči již vstřebaly vláhu, přesto stále vypadala jako nepovedená černobílá fotografie zvětšená na prošlý papír.

„Nějak se z toho vybreptáme. Ale asi by ses měla umýt, poněkud jsi se rozpila.“ Nelhal jsem.

„Musím vypadat hrozně,“ špičkami prstů se snažila zbavit rozmazaných stínů pod očima. Nepomohlo to. „Musím do umývárny.“

Mlčky jsem přikývl.

Pokračovat ve čtení

01. března 2020

Literární kritik - část 12/13

„Si hodnej, ale pomstíme se jim spolu. Vymyslíme něco strašného.“

Navrhl jsem, že bychom jim mohli dát do tašky zrající sýr nebo ještě něco víc smradlavého. Yva tuto variantu odmítla útrpným pohledem s úšklebkem. „Seš malej?“

Pokračovat ve čtení

23. února 2020

Literární kritik - část 11/13

Školník byl tenkrát zároveň vedoucí pozemků a postrach školy v jednom. Nikdo mu neřekl jinak, než Rapl, což sice byla přísná přezdívka, ale naprosto výstižná. Možná ještě správnější by byla Pomatenej Rapl. Když byl ve třídě nějaký problém a on vypátral viníka (a v tom byl mistr), pak dotyčného za ucho dovlekl na stupínek a mokrou houbou na tabuli mu umyl obličej. Akci většinou doprovázel slovy: „Očistec na tebe, smrade.“ Zbytek třídy se při exekuci dobře bavil a všichni byli rádi, že dnes zrovna oni nejsou předmětem Raplovy očisty.

Pokračovat ve čtení

16. února 2020

Literární kritik - část 10/13

„No fuj, já se lekl,“ úplně zbytečně jsem okomentoval zjevné a začal sbírat rozhozené papíry. Dával jsem je na kupu bez ladu a skladu, vůbec jsem neřešil, jestli na sebe jednotlivé listy navazují.

„Hledal jsem tě,“ pokusil jsem se navodit smířlivý tón.

Úkosem se na mě podívala: „Na stole?“

Pokračovat ve čtení

09. února 2020

Literární kritik - část 9/13

Povídka byla napsaná zvláštním slohem a četla se opravu dobře. Ale co teď?

Měl jsem napsat kritiku na příběh, který se mi líbil a pro jehož autorku jsem měl slabost. Bylo mi jasné, že moc kritický nebudu. Zkusil jsem tedy svoji kritiku postavit na stavbě povídky, stylu vypravování a autenticitě doby.

Pokračovat ve čtení

02. února 2020

Literární kritik - část osmá

Četba povídky byla osvěžující. Povídka byla dobře vystavěná, netradiční, úplně mě pohltila. Při čtení jsem dokonce zapomněl, že vlastně soutěžím.

Název povídky si již nepamatuji. Vybavuje se mi pouze, že povídka měla velmi svižný start, kdy zápletka začala již ve druhém odstavci:

„Co to kreslíš?“

„Já nekreslím, já píšu,“ zněla odpověď čtyřleté holčičky Jitky.

Pokračovat ve čtení

26. ledna 2020

Literární kritik - část sedmá

Sehnat lupu v novodobé základní škole je poměrně svízelný úkol. Na všechno se používají projektory a detailní digitální fotografie. Analogově zvětšovat něco tak nudného jako je příroda, se už asi nenosí.

Ředitelka mi na pomoc zavolala školníka, jelikož on jediný má přístup do všech kabinetů. Přišel a na první pohled mě nenáviděl. Moc jsem se mu nedivil. On, nejdůležitější člověk ve škole, mám dělat poskoka nějakému protekčnímu pisálkovi a hledat s ním lupu pro ještě většího zoufalce – pro starýho sklerotickýho dědka, který si určitě ani pořádně nevyčistil boty při vstupu do budovy.

Pokračovat ve čtení

19. ledna 2020

Literární kritik - část šestá

„Proč jsem tě vyhledal?“ trochu jsem se zamyslel. Byla to poněkud ošidná otázka. Podle vývoje situace by asi bylo nejlepší říct, že ji vlastně vyhledalo moje srdce, ale raději jsem se rozhodl vyklopil vše po pravdě: „Inu, vzpomněl jsem si, že jsi psala povídky, vždyť víš…“

Pokračovat ve čtení

12. ledna 2020

Literární kritik - část pátá

„Asi rok. To máš tak,“ začala vyprávět, „předloni se se mnou rozešel kluk. Nebo já jsem ho vyhodila… to už je jedno. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, vůbec jsem to nečekala. Kvůli jedné mojí básničce… řekl, že jsem blbá, tlustá blondýna. Hodně mě to rozhodilo. Byla jsem úplně mimo. A asi z toho stresu nebo co, jsem začala plešatět. Koupila jsem si paruku a jelikož už jsem nechtěla být za blonďatou blbku, tak jsem si koupila černou.“

Pokračovat ve čtení

05. ledna 2020

Literární kritik - část čtvrtá

6

Rozhostilo se skoro dokonalé ticho. Nebyl slyšet ani hluk z ulice, jen na zdi tikaly velké hodiny. Ty začaly ukrajovat vteřinu po vteřině z mé nevyžádané samoty.

Trochu jsem se porozhlédl po pokoji a zanedlouho jsem stál před knihovnou. Tak takhle ne, prohodil jsem v duchu a vrátil se do pohovky. Zabořil jsem hlavu do podhlavníku a začal přemýšlet. Bylo fajn, že jsem Yvu našel. Tak zvláštně se změnila. Hlavně ty její vlasy – z blond na černý uhel. A určitě ještě píše, což je paráda, to přesně potřebuji… doufám, že se mi ji podaří přemluvit, aby poskytla nějaký literární příspěvek do mojí literárně-kritické soutěže. Píše dokonce povídky, podle toho, co jsem zběžně zahlédl v Literárních pokusech II.

Pokračovat ve čtení

29. prosince 2019

Literární kritik - část třetí

„Umíš předpovídat budoucnost?“ zeptal jsem s úlevou. Byl jsem rád, že ji opět vidím.

„Ano. Třeba naprosto přesně vím, že se za chvíli zuješ a půjdeš dovnitř,“ rukou mě vyzvala ke vstupu. „Pojď, ať tady nestojíš jako podomní obchodník.“

Její předpověď vyšla. Vešel jsem, zul jsem si boty. Odložil je na určené místo a jako správný detektiv jsem si všiml, že ty moje boty jsou v botníku jediné pánské.

Pokračovat ve čtení

22. prosince 2019

Literární kritik - část druhá

Yva Cyntlová byla moje spolužačka na základní škole. Na té úplně nejzákladnější, to jest na prvním stupni. Byla to vlastně první holka, do které jsem byl opravdu zamilovaný (i když tenkrát jsem jen matně tušil, že to je láska) a se kterou jsem opravdu chodil.

Pokračovat ve čtení

15. prosince 2019

Literární kritik - část první

Literární kritik - část první

1

Wiliam Bran otevřel dopisní schránku a z ní na zem vypadl dopis. Wiliam se sehnul, zvedl ho, oprášil a nedůvěřivě otočil v ruce. Byl to skoro rok, kdy naposledy dostal skutečný dopis. Od té doby asi upadl v nemilost doručovatelky a ta ho zásobovala pouze inzeráty a složenkami. Dopis, co držel v ruce vypadal jako osobní, i když adresa byla psaná na stroji. Zaujalo ho oslovení:

Wiliam Bran
literární kritik

Wiliam marně vzpomínal, jestli vůbec někdy dostal dopis, na kterém byl titulován jako literární kritik. Ne, toto je první případ.

Pokračovat ve čtení

08. prosince 2019

Je kráva zvědavá?

Je kráva zvědavá?

Když jsem byl malý, jezdil jsem na prázdniny k babičkám. Jedna žila na vesnici a ta druhá na ještě větší vesnici. Tedy ta vesnice byla menší, ale žilo se tam víc vesnicky.

A u té babičky, co žila v té větší vesnici, tedy víc vesnicky, tak tam měli kravín. Ten sice patřil druhé dědině, ale nedalo se to moc poznat, jelikož u kravína široko daleko žádné stavení nebylo. Hlavní však bylo (tedy pro nás prázdnináře), že se tam dalo dojet na kole a že nás tam, vlastně ani nevím proč, trpěli. Jezdil jsem tam se svým kamarádem Liborem. V kravíně jsme zdravili každého silným hlasem, tudíž nás měli za slušně vychované kluky a mohli jsme si tam v podstatě dělat, co jsem chtěli.

Pokračovat ve čtení

01. prosince 2019

Jahoda (závěrečná část)

Vtáhli Jahodu do jeskyně, měl hlavu pod vodou a asi netušil, že už ji může zvednout. Nady za ním skočil do studené vody, popadl ho za límec a nadzvihl ho. Uviděl Jahodovy oči a dříve, než Jahoda stačil dostat pusu nad vodu, tak se zhluboka nadechl. Oči se rozšířily překvapením a okamžitě omdlel - studená voda na plicích je asi rychlé anestetikum. Nady ho z posledních sil přitáhl k šutru, na kterém seděla Vlasta. Zlatá holka, ještě, že jsem ji vzal. Ta chytila Jahodu za bundu a s obdivuhodnou silou ho vytáhla z vody. Nady vylezl za nimi.

Pokračovat ve čtení

24. listopad 2019

Jahoda (22/23)

Nady se neptal na co myslí, dělal, že přeřeknutí neslyšel a reagoval na správné sloveso: „Rozstřihneme lahev, vložíme čelovku, a pak PETku zašijeme. Všiml jsem si, že máš sebou i šití.“

Vlasta trochu zklamaně mrmlala v tom smyslu, že to je tedy pěkná blbost, že zašívat lahev určitě nepůjde, a pokud by to nakrásně šlo, tak do ní bude téct voda.

Pokračovat ve čtení

17. listopad 2019

Jahoda (21/23)

„Chceš jít první?“ zeptal se Nady, když se ocitli na kraji vodního splazu.

Vlasta zhodnotila situaci a po drobném zamyšlení řekla: „Ani náhodou, co kdybys mě neudržel?“

Nady se útrpně usmál a bez řečí podal Vlastě lano, na kterém byl uvázán: „Ok, tak jdu já. Jisti bedlivě.“

Pokračovat ve čtení

10. listopad 2019

Jahoda (část dvacáctá)

Zadek se posunul směrem k Nadymu a pak se ozvalo trhání látky, jak zadní kapsa nevydržela napětí situace. Odkryl se netradiční pohled na bílou hýždi a jediný užaslý divák na ni přestal křičet a užasle sledoval zvětšující se díru. Nebylo pochyb, Vlasta neměla kalhotky. Divadelní představení pojednou nabralo na obrátkách, hýždě se rychle přiblížila a v další chvíli se již chladila v tekoucí vodě.

Pokračovat ve čtení

03. listopad 2019

Jahoda (část devatenáctá)

„Ne, ale začíná se to svažovat, tak můžu být dole fakt rychle.“

Posunul se dál. Světlo od vchodu v orientaci nepomáhalo. Najednou dostal strach. Neviděl kam leze, nohy mu někde trčely ve studené prázdnotě a ruce měl stále natažené před sebe v poloze, jak se nacpal do úzkého vlezu. Od té doby se mu je nepodařilo připažit. Kalhoty se mu vysoukaly skoro ke kolenům a měl pocit, že už není hlava limitujícím faktorem průlezu, ale bambule shrnuté látky u kolenou.

Pokračovat ve čtení

27. října 2019

Jahoda (část osmnáctá)

„Ajaj,“ pronesl nejprve potichu, pak nahlas dodal: „tak to nás asi čeká pěkná prasečina.“

„Myslíš na prasečinky?“ povytáhla Vlasta obočí.

„Ne, ale jestli se budeme někde plazit v podzemí, tak budeme jako prasata, to si piš.“

Nady měl pocit, že Vlasta trochu posmutněla, jen nedokázal odhadnout proč. Jestli ji víc ranilo to, že budou špinaví, nebo to, že on nemyslí na prasečinky.

Pokračovat ve čtení

20. října 2019

Jahoda (část sedmnáctá)

K autu Vlasta dorazila v kostkovaných horolezeckých kalhotách a obrovským batohem.

„Ahoj, co to máš v tom báglu?“ zeptal se Nady opatrně.

„Všechno.“

„To vypadá, že v tom máš i vařič a kuchařku.“

Vlasta se na Nadyho útrpně podívala, ušklíbla se a hodila batoh do kufru auta. Tlumiče zavzdychaly.

Pokračovat ve čtení

13. října 2019

Jahoda (část šestnáctá)

Blížil se konec prázdnin, většina kamarádů byla někde rozprsklá ve světě a Nady neměl s kým by chodil lízt po skalách. Zvláštní období. Nedostatek kamarádů vedl k tomu, že sáhl po knížce. Počasí bylo příjemné a tak si chodil číst na nedaleké žulové skály. Bylo to jeho oblíbené meditační místo. Skály byly dostatečně vysoké, aby tam nelezli turisté a dostatečné nevýznamné z pohledu horolezců. Nikdy tam nikoho nepotkal. Tam se mu četlo báječně.

Pokračovat ve čtení

06. října 2019

Jahoda (část patnáctá)

Šel dál. Ukázalo se, že vítací paní je zároveň paní Ema. Pohybem ho vyzvala, aby se posadil do vysoké židle. Sama se posadila do velikého křesla. Mezi nimi byl malý stolek, na něm balíček karet.

„Co vás přivádí, mladý muži?“ řekla načechraným hlasem Ema.

Nady se zavrtěl na židli. Najednou mu přišlo, že návštěva kartářky je naprostý nesmysl. Ale když už je tady: „Udeřil mě blesk a od té doby se bojím pavouků,“ řekl stručně.

Pokračovat ve čtení

29. září 2019

Jahoda (část čtrnáctá)

Počasí se do konce týdne neumoudřilo a nikdo už ani nepomyslel na nějaký výstup. Příhoda o tom, že do Nadyho praštil blesk, byla dost výmluvná, přestože to ve zdraví přežil.

„Jsem rád, že jsme spolu lezli. Sice to bylo šílené, málem mě to ugrilovalo, ale s odstupem času, z pohledu přeživšího, to oceňuji,“ loučil se Nady s Jahodou těsně před tím, než začal sestupovat do údolí na vlak.

Jahoda si hověl u jídelního stolu a něco četl. Zvedl hlavu: „Jó, zážitkově to byl nabitý výstup.“

Pokračovat ve čtení

22. září 2019

Jahoda (část třináctá)

Popradské pleso

„Jak jsi přišel na to, že jsme mentálně propojení?“ zeptal se Jahoda, když otevřel oči. Nady, který seděl před ním se spokojeně usmíval.

„Myslím, že to začalo v okamžiku, kdy jsi mě políbil,“ mrkl na Jahodu Nady.

„Ježiš, kolikrát ti mám říkat, že jsem tě nelíbal,“ štěkl Jahoda.

Pokračovat ve čtení

15. září 2019

Jahoda (část dvanáctá)

Vloni v březnu

Ras s Fandym dojedli, objednali si piva a Ras vyndal z kapsy horolezeckého průvodce. Chvíli jím listoval a pak rozevřenou knihu položil před Fandyho.

Pokračovat ve čtení

08. září 2019

Jahoda (část jedenáctá)

Na chatu dorazili už za tmy. Totálně vyčerpaní, hladoví a podchlazení. S pytlíkem rozinek, takže vlastně ještě nebylo nejhůř. Nady cestou v husté mlze úplně rezignoval a klopýtal tupě za Jahodou. Ten šel nějak po paměti. Když se ho Nady ptal, kde jsou, netušil. Později celou závěrečnou část anabáze líčil poněkud mlhavě. Tvrdil, že šel podle slunce, přestože žádné slunce nesvítilo a byla hustá mlha spojená s drobným deštěm a nepříjemným větrem. Ale údajně ho vedlo světlo. Nakonec celou záležitost s Nadym uzavřeli tak, že je řídil Bůh. Bylo to jediné logické vysvětlení. Do stěny nastupovali jako ateisté a vrátili se jako věřící.

Pokračovat ve čtení

01. září 2019

Jahoda (část desátá)

Dolů dolezli po třech hodinách, takřka bez jediného slova. Na rozhovor nebyly ani podmínky, ani nálada. Nady si uvědomoval nebezpečnost strojového tempa a snažil se soustředit na každý krok. Naprosto hmatatelně cítil, proč při sestupu dochází k většímu počtu úrazů než při výstupu. Tělo ztratilo sílu a pružnost, mysl ztratila odhodlání a zarputilost. Na skále zůstal pouze vyždímaný hadrový panák, kterému někdo utrhl hlavu.

Pokračovat ve čtení

25. srpna 2019

Jahoda (část devátá)

Po pátém pokusu o umělé dýchání najednou s sebou Nady cuknul a uraženě se optal: „Seš teplej? Že mě tady oblizuješ.“

Pokračovat ve čtení

18. srpna 2019

Jahoda (část osmá)

Jahoda se usmál: „Jo, vypadá, že už se dostáváš do formy. Je ti už líp? Klidně si tady kurvuj, to mi je jedno, ale začínal jsi propadat depresi…“

Pokračovat ve čtení

11. srpna 2019

Jahoda (část sedmá)

Vypadalo to, že do Jahody kyvadlový pád napumpoval energii. Začal stoupat po lehce ukloněné plotně k Nadymu. Lezl rychle, že Nady sotva stihl dobírat mokré lano. Ještě než Jahoda dolezl na štand, Nady si všiml, že mu po obličeji teče krev. Déšť ji ředil na jahodovou červenou. Jak příznačné.

Pokračovat ve čtení

04. srpna 2019

Jahoda (část šestá)

Nadyho skok na chyt na hraně znamenal posunutí životního postoje rozvážného lezce směrem k lehkovážnému. Měl jednoduchou zásadu: Ve vysokých horách se nepadá, a této zásadě podřídil všechno: výběr cesty, výběr spolulezce, množství jistících prostředků ve stěně, i osobní ambice. Pokud si měl vybrat mezi nesportovním přelezením těžkého úseku pomocí technických pomůcek nebo čistým přelezem, vždy volil bezpečnější variantu.

Pokračovat ve čtení

28. července 2019

Jahoda (část pátá)

Tady se o nejapný žert nejednalo. Jedině…, a to by bylo úžasné, … jedině, že by spal a všechno se mu zdálo. Prosím, prosím, ať se probudím, nejprve si pomyslel Nady, a pak, asi proto aby měl jistotu, zařval do údolí: „Kurva, kurva, kurva.“ Jazyková škola Jahody slavila úspěch.

Pokračovat ve čtení

21. července 2019

Jahoda (část čtvrtá)

„Poslouchal jsem předpověď počasí v rádiu,“ pokračoval Jiří, když viděl, že Jahoda je knedlíkem vyřazen z konverzace.

Pokračovat ve čtení

14. července 2019

Jahoda (část třetí)

Nady se podíval vzhůru. Naivní pokus o zhodnocení, kolik jim toho ještě schází na vrchol. Bylo vidět maximálně dvacet metrů černé žuly, po které tekly proudy vody. Lano se znovu pohnulo. Možná opravdu Jahoda dává signál, že může lézt. Třeba je na dobrém štandu, pod nějakým převisem, pomyslel si Nady. Nic jiného nedávalo smysl, jelikož v takovém počasí se prostě normálně neleze. No, nic, v nejhorším případě alespoň budeme spolu. Ve dvou se ta děsivá slota snáší určitě lépe.

Pokračovat ve čtení

07. července 2019

Jahoda (část druhá)

„Ten tvůj kámoš se zablokoval při lezení? To je asi nějakej simulant, při lezení se prostě zablokovat nedá, nějak funguje psychika a ta tě podrží ve vypjaté situaci,“ řekl Jahoda, když povolil stisk ruky. Jiřímu se ulevilo.

Pokračovat ve čtení

30. června 2019

Jahoda (část první)

Jahoda (část první)

Výstup

Na přilbu Nadymu dopadly dvě kapky deště. Jako kdyby příroda začala vyprávět nějaký trapný knock-knock vtip. Trochu se lekl a pro jistotu zkontroloval jištění na štandu. Ujistil se, že šroubovací karabina je dotažená a to ho nepatrně uklidnilo. Na hřbet ruky mu dopadla další kapka, respektive pořádný kápanec. Podobný, stejně veliký kápanec dopadl na lišejník kousek od jištění. Při dopadu vytvořil skoro dokonalou mapu České republiky. Po chvíli se vlivem gravitace Česká republika změnila v bývalé Československo. Kápanec ztratil svoji sílu a definitivně se vpil do lišejníku.

Pokračovat ve čtení

16. června 2019

Naboso (závěrečná část)

„To nevím,“ řekla automaticky Suzi. O odpovědi, popravdě, ani nepřemýšlela. Fascinovaně hleděla na majestátní přírodní divadlo a nemohla od něho odtrhnout oči.

„Ať se podíváš kamkoliv, nevidíš jedinou budovu. Žádné lidské dílo.“

Pokračovat ve čtení

09. června 2019

Naboso (7/8)

„Mám pro tebe návrh,“ Elis měl ve tváři zvláštní výraz.

No, konečně! pomyslela si Suzi. „Ano? Poslouchám.“

„Zavedu tě na jedno opravdu krásné meditační místo, a tam tě opustím.“

„Co to je za nesmysl? První část beru, s druhou se jdi vycpat.“

Pokračovat ve čtení

02. června 2019

Naboso (6/8)

„Tak jó,“ řekla trochu přiškrceným hlasem a odkašlala si.

Elis se usmál: „Dobrá volba. Znám pár akupresurních bodů, myslím, že se ti uleví.“ Přesunul se, sedl si do tureckého sedu a položil si její nohy do klína. Opatrně přejel dlaní po ploskách nohou, jako by je čistil.

Pokračovat ve čtení

26. května 2019

Naboso (část pátá)

Přešli louku a zamířili k potoku. Suzi nenesla nic, Elis měl titěrný baťůžek, údajně s vodou, sušenkami a penězi, jak říkal pro případ ztroskotání.

Zpočátku suchá, drsná tráva postupně měkla a byla čím dál tím více podmáčená. Chladila do chodidel a podivně voněla. V Suzi to vyvolalo pocit, že našlapuje do obrovského punčového řezu, jen s tím rozdílem, že neměla lepkavé nohy od falešného punče. Přebrodili potok a vyšli kousek výš k lesu k nevýrazné lesní cestě. U cesty se rozprostírala plantáž lopuchů.

Pokračovat ve čtení

19. května 2019

Naboso (část čtvrtá)

… opět se jí zdálo, jak hrají s Elisem, Gorinem a Leem blues. Jediný zádrhel byl v tom, že když měla začít hrát sólo, zjistila, že na piánu má narovnané haldy papírů a nemůže najít klávesy. Zabořila tedy ruce do lejster a… vytáhla stopky. „Co to tady děláš?“ slyšela, jak se Elis ptá, ale nebyla mu schopná odpovědět. Ve snaze začít hrát, nořila ruce do haldy papírů, ale nenacházela nic jiného, než stopky, stopky, stopky. Prošvihla svůj nástup! Elis přišel až k ní a cloumal jí za rameno. „Co to tady děláš?“ stále opakoval otázku, na kterou neuměla odpovědět. Ještě jeden pokus a… tentokráte z lejster vytáhla telefonní seznam.

Pokračovat ve čtení

12. května 2019

Naboso (část třetí)

Suzi vešla do velína a zjistila, že celý velín se sestává z jednoho stolu, dvou židlí, jednoho konferenčního stolku a asi tuny všelijakých lejster naskládaných na obou stolech a jedné židli.

„Ještě nikdy jsem nebyla ve velíně,“ chtěla udělat zrzkovi radost v tom smyslu, že je to pro ni čest.

„No, velín… tady se moc nevelí. Máme tady jednu kolej, žádnou výhybku, ani žádnou závoru,“ pokrčil rameny zrzek, načež rychle dodal: „ale prodáváme tu lístky.“

Pokračovat ve čtení

05. května 2019

Naboso (část druhá)

Záclona se v tichosti poodhrnula a vykoukla rezatá palice. V Suzi by se krve nedořezal - koukala do tváře zhmotnělého Ludwiga van Beethovena! Měla ráda jazz, rock, ale její krevní skupina byl Beethoven. Kde se tady vyskytl? Tady, uprostřed ničeho?

Pokračovat ve čtení

28. dubna 2019

Naboso (část první)

Naboso (část první)

Světlo reflektoru se Suzi zabodlo do očí tak silně, že je musela na chvíli zavřít. Když je otevřela, ten jediný jasný bod jí připadal jako měsíc nad bažinou. Z bažiny jejím směrem upřeně hledělo několik desítek očí ztichlých žab. Očekávaly koncert. Zavrzala židle v sále a bažinatý močál přebral kontury hlediště, ve kterém seděli jejich spolužáci z maturitního ročníku.

Pokračovat ve čtení

14. dubna 2019

Mečoun (závěrečná část)

„Nebul, Mečoune,“ pronesla silueta. Bylo to mystické. Jak mě mohl neznámý duch oslovit dosud nezveřejněnou přezdívkou?

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ pokračoval neznámý a přisedl si k ohni, čímž se zhmotnil a už vypadal jako normální člověk v klobouku a dlouhém kabátu, který mu sahal až na zem. Ani jsem se nehnul, jen jsem si utřel nos a možná přestal brečet.

Pokračovat ve čtení

07. dubna 2019

Mečoun (část čtvrtá)

Ještěrka měla dlouhé černé vlasy stažené do culíku a vypadala jako zmenšenina paní Jill MacBainové z filmu Tenkrát na západě, kterou jsem měl rád, i když hlavního pistolníka Harmoniku jsem měl radši, páč měl super klobouk.

Pokračovat ve čtení

31. března 2019

Mečoun (část třetí)

Tábor

Na tábor jsem se těšil, ale absence přezdívky mě sžírala. Přeci nemůže být tak těžké něco bezvadného vymyslet. Bylo. Prolistoval jsem encyklopedii zvířat Od agamy po žraloka a zjistil, jak je žalostně málo zvířat vhodných pro přezdívku. Chvíli jsem uvažoval o letuše, jelikož je to nejlepší plachtící savec na světě (což by se mi líbilo), ale letucha je ženského rodu, což jsem striktně odmítal. Ano, dalo by se to pochlapit na letuch, ale to mi připomínalo slovo eunuch, a jelikož jsem už věděl, co to znamená, tak jsem letucha okamžitě zavrhl.

Pokračovat ve čtení

24. března 2019

Mečoun (část druhá)

Druhá schůzka

Následující středu jsem na školní chodbě potkal Pavla a ten mi suše oznámil: „Stavím se zase přesně ve tři,“ a odešel dříve, než jsem mu stačil říct, ať raději nechodí. Fakt se mi s ním už na další schůzku nechtělo. Napadlo mě, že raději půjdu za schůzku (stejně, jako se chodí za školu).

Nakonec, jít za schůzku mi přišlo srabácké a rozhodl jsem se, že těm turistům ještě jednu šanci dám. Údajně se nebude probírat to jejich bodování a budou se hrát nějaké hry venku. To by zase taková úděsná otrava být nemusela. Jen abych zase neusnul, to bych se snad hanbou propadl.

Pokračovat ve čtení

10. března 2019

Mečoun (část první)

Turistický oddíl

Před dvěma roky, když jsem byl ještě malej, mě přihlásil táta do turistického oddílu. Prý: „Měl by ses taky trošku pohnout, seš línej jako veš.“ Máma ho napomenula, že takhle by přede mnou mluvit neměl. Táta se zatvářil kysele a dodal: „Co vím, je to dobrá parta skautů, co jezdí na čundry a pořádají tábory.“ Ušklíbl jsem se, nechtělo se mi ani jezdit na čundry (když jsem viděl čundráky, tak byli vždycky špinaví a smrděli pivem), ani pořádat tábory (nesnáším vstávání na píšťalku a rozcvičky). Ale zkuste v osmi letech odporovat tátovi. To mi vlastně nejde ani teď, když už jsem daleko větší. Před měsícem mi bylo deset, což považuji za úžasný věk. Už je to dvojciferné číslo! Stejně dvojciferné, jako mají naši, dokonce i babička s dědou!

Pokračovat ve čtení

Kontakt

pan@jarazid.cz